Turistický magazín

PRŮVODCE TURISTŮ A NÁVŠTĚVNÍKŮ ÚSTECKÉHO KRAJE

Zahraničí - svět

Autor článku:

Milan Jána

Milan Jána

PROFIL

NAŠE TIPY:

Starý vechtr ZOO Ústí nad Labem Zubrnický motoráček Zoopark Chomutov Ubytování Goliáš - Krásná Lípa

Publikováno: 23.7.2019

Hory - vrcholy

Rubrika: Hory - vrcholy

Region: Zahraničí - svět • Destinace: mimo destinaci

ZA NEJVYŠŠÍ HOROU ŠPANĚLSKA

aneb jak se leze na stratovulkán

Pokud byste snad hledali nejvyšší horu Španělska na Pyrenejském poloostrově, jste vedle jak ta jedle. Gigantický sopečný kužel jménem Pico del Teide totiž neleží v kontinentální Evropě, ale najdete ho uprostřed Atlantického oceánu na největším Kanárském ostrově Tenerife. Svoji nadmořskou výškou 3.718 m je tak nejen nejvyšší horou Kanárů a Španělska, ale současně i nejvyšším bodem celého Atlantiku.

Pico del Teide

Foto: Milan Jána

Pohled na horu Pico del Teide od východu, z hřebene Cumbre Dorsal. Se svými 3.718 metry je nejen nejvyšší horou Tenerife a celých Kanárských ostrovů, ale současně i nejvyšší horou Španělska a celého Atlantiku.

V NÁRODNÍM PARKU CAŇADAS DEL TEIDE
Ať už přijíždíte pod nejvyšší horu Kanárských ostrovů z jihozápadu od vesnice Vilaflor, nebo ze severu od města Puerto de la Cruz, vyrazí vám ta podívaná dech. Borovicové lesy náhle skončí a vy se ocitnete ve fascinující vysokohorské sopečné polopoušti, které vévodí obrovský sopečný kužel, který se zvedá 1,5 až 2 kilometry nad okolní terén. Krajina je tu mírně zvlněná a je tvořena desítkami menších sopečných kráterů, různě barevných lávových polí a planin i bizarně rozeklaných skal.

Celá oblast kolem Pico del Teide včetně hory samotné je od roku 1954 vyhlášená národním parkem o celkové rozloze 18.990 ha. Od roku 2007 je oblast současně vyhlášena jako památka přírodního dědictví pod záštitou UNESCO a je také zařazena mezi lokality Natura 2000. Rostlinným symbolem parku je nádherný, červeně kvetoucí hadinec Wildpretův (Echium Wildpretii), který může dorůstat do výšky až 3 metrů.

SKALNÍ MĚSTA A HORA GUAJARA
Ještě před tím, než začneme šplhat na vlastní vrchol, chceme podniknout několik aklimatizačních túr v srdci národního parku. Hodláme při nich prozkoumat skalní města, a výstupem na horu Guajara se aklimatizovat na samotné Pico del Teide. První ze skalních měst, do kterého vyrážíme, se jmenuje Roques de García a leží v těsné blízkosti příjezdové silnice. Když sem přijedete, můžete mít pocit, že se svět zbláznil. U vstupu do skalního města bývá pravidelně velké množství lidí. Je to však klamný dojem. Většina turistů se tady pouze vyfotí na vyhlídkách, během 20 minut opět nasednou do klimatizovaných aut a autobusů a odjedou za další atrakcí. Od vyhlídek pokračujeme parádní, cca 2,5 hod. okružní stezkou kolem celého skalního města. Tady už jsme téměř sami, potkáváme jen pár nadšenců, jako jsme my. Všude kolem nás jsou jen divoce pokroucené skály, které září okrovými, oranžovými, hnědými a černými barvami. Jedna ze skal se jmenuje Roque Cinchado a někdy se jí říká Boží prst nebo také Kamenný strom. Některé skály jsou děravé jako obrovské bloky ementálu. Monumentální skalní blok zhruba uprostřed okruhu se zase nazývá Katedrála a občas na něm bývají k vidění horolezci. V závěru okruhu jsme uchváceni oblastí zvanou azulejos, kde se dá vidět fascinující, zelenomodrá láva.

Během odpoledne jdeme navštívit další skalní město zvané Piedras Amarillas (doslova Žluté kameny). Jak název napovídá, jde o žlutě a oranžově zbarvené skalní bloky, které jsou silně zerodované a díky tomu opět nádherně vytvarované. Větrná, mrazová i vodní eroze zde za tisíce a tisíce let vytvořila spoustu dutin, průlezů, převisů a menších jeskyní, kterými nadšeně prolézáme. Nakonec si děláme piknik v sedýlku mezi dvěma skalními věžemi s fantastickým výhledem na Pico del Teide v pozadí.

Druhý den se sem vracíme a okrajem skalního města stoupáme jednou ze stezek nejprve do horského sedla Degollada de Ucanca a odtud dále po příkré skalní římse až na vrcholek hory Guajara (2.715 m). Ta se nyní stala naším dalším cílem. Výstup není nijak technicky náročný a za necelé 3 hodiny skutečně stojíme na vrcholu hory. Fouká sice studený vítr, ale výhledy jsou opět fascinující. Na severu vyplňuje celý obzor Pico del Teide, jižní svahy postupně klesají až k pobřeží Atlantiku. A úplně na jihovýchodě vystupuje z vln oceánu Gran Canaria, druhý největší z kanárských ostrovů.

Guajara je nejvyšším bodem tzv. Centrální kaldery a zdvihá se cca 700 metrů nad okolní krajinu. Tato kaldera byla kdysi součástí gigantického stratovulkánu, který podle vulkanologů mohl mít až kolem 5 km výšku a byl zhruba před 300.000 lety rozmetán na kousky. Dnes z celého původního vulkánu zůstala jen část okružního prstence hor. I tento zbytek je však monumentální, jeho průměr je kolem 17 kilometrů.

Po jižních svazích Guajary se dá relativně snadno sestoupit k poslednímu ze zdejších skalních měst. Jmenuje se Paisaje Lunar, tedy doslova Měsíční krajina. Je ze všech nejmenší, leží nejníže a je tedy již schované v borovicovém lese. V tufovém svahu zde eroze vymodelovala několik desítek pravidelných, okrově zbarvených, tufových kuželů. Pohled na ně je pastvou pro oči i naše foťáky. Po lesních cestách nakonec sestupujeme až do horské vesnice Vilaflor, která se honosí tím, že je nejvýše položenou a trvale osídlenou vesnicí nejen na Tenerife, ale údajně i v celém Španělsku. Končíme v místní hospodě na pivu a kafi a těšíme se na zítřek. Po dvou dnech, které jsme zde strávili, jsme aklimatizováni a lépe připraveni na samotný výstup.

VZHŮRU NA CHATU ALTAVISTA
V tomto místě je nutno podotknout, že z jižní strany hory vede k vrcholu Pico del Teide moderní kabinková lanovka. Nevede však až na samotný vrcholek, ale pouze na vyhlídkový chodník jménem Rambleta ve výšce cca 3.550 metrů. Lanovku využívá zhruba 95% všech turistů, kteří sem v průběhu roku přijedou, mnozí z nich pak i pro cestu dolů. Nahoře na vyhlídkovém chodníku ale také většina těchto turistů skončí. Pro výstup na samotný vrcholek Teide je nutné opatřit si speciální povolení, které vydává správa národního parku. Jenže ta sídlí v hlavním městě ostrova, relativně daleko od běžných turistických letovisek, a tak si toto povolení vyřídí opravdu jen málokdo. A ochránci národního parku, kteří sedí denně u výstupové stezky, jsou nekompromisní. Cestu lanovkou tady ale popisovat nechci. Vlastně i kdybych chtěl, tak nemůžu. Pravda je taková, že na vrcholu jsem byl asi 10x a lanovkou jsem dodnes nejel.

Pěší výstup začíná u příjezdové silnice ve výšce kolem 2.300 metrů nad mořem. První část výstupu je relativně snadná, protože vede po šotolinové cestě, která se klikatí mezi pemzovými svahy pod horou Montaňa Blanca. Nejhezčím ročním obdobím pro výstup je bezpochyby jaro, protože v té době jsou hory rozkvetlé. Navíc tu často leží ještě zbytky zimního sněhu, který polopouštní krajině dodává svěží atmosféru. Hned u cesty vzápětí nacházíme vzácnou violku teidskou, někdy zvanou též chejrolistou (Viola cheiranthifolia). Je to endemický druh rostliny, která roste pouze zde. Asi po hodině výstupu procházíme oblastí tzv. Teidských vajec. To jsou gigantické, černě zbarvené lávové kameny, místy až 4 metry vysoké, které se kdysi utrhly z tuhnoucího lávového proudu, kutálely se po svahu hory, a obalily se další lávou. Jejich téměř magický vzhled je daný tím, že leží na světle okrové, lávové pemze, která zvýrazňuje jejich monumentálnost. Za posledními vejci šotolinovka končí a my stojíme na vrcholku Bílé hory (Montaňa Blanca), na vyhlídce ve výšce 2.750 m. Děláme si zde pauzu před dalším výstupem a kocháme se výhledy na velkou část národního parku. Po pauze nás čeká stoupání v sopečné suti a mezi kameny téměř nekonečnými serpentinami stále vzhůru. Slunce nemilosrdně peče, stín žádný a nadmořská výška se už také začíná projevovat zvýšenou únavou. Po necelých dalších dvou hodinách výstupu stojíme konečně u horské chaty Altavista ve výšce 3.260 metrů. Altavista je v současné době jedinou turistickou horskou chatou na celém ostrově a právě na ní budeme dnes nocovat. V podvečer se ubytováváme ve společné noclehárně a v kuchyňce si chystáme večeři. Hospoda zde nefunguje, a tak večeříme ze zásob, které jsme si sem sami donesli.

VÝCHOD SLUNCE NA TEIDE
Ráno vstáváme brzy, kolem 4:30 hod., rychle balíme a snažíme se něco sníst. Kolem čtvrt na šest vyrážíme ještě za úplné tmy s čelovkami k vrcholu. Je zima, fouká vítr a teploměr ukazuje těsně pod nulou. Stezka se klikatí jako had, a hned od chaty nabírá výšku. Stoupáme pomalu, výstup nám zpomaluje tma, nerovná kamenitá stezka, vítr a také nadmořská výška. O něco výš také závěje zmrzlého sněhu. Nejsme tu ale sami – kolem nás jako světlušky blikají čelovky dalších turistů, kteří na chatě spali jako my. Asi po hodině výstupu, když už se začíná rozednívat, dosahujeme rozcestí u terasy Rambleta.

Pico del Teide není vyhaslá, ale pouze spící sopka. Poslední zaznamenaný sopečný výbuch tu byl v roce 1798, kdy se ze sousedního kráteru Pico Viejo valila láva po dobu tří měsíců. Těsně pod vrcholem se nachází menší kráter o průměru asi 70 metrů, ze kterého stále uniká značné množství sirných výparů. Říká se jim solfatary a jejich teplota může být až 86°C.

Chvíli odpočíváme a nabíráme dech u horní stanice lanovky, která v tuto chvíli ještě nejezdí a pak pokračujeme do závěrečné fáze výstupu. K vrcholu nám zbývá už jen 200 výškových metrů, ale nadmořská výška je dost znát a tak po chvíli opět funíme jako lokomotivy. Když konečně dosahujeme vrcholu, je už téměř ráno. Fouká studený vítr, teploměr ukazuje mínus šest stupňů. Slunce se ale ještě schovává za východním obzorem, a než vyjde, snažíme se trochu zahřát zachumláni v čepicích, rukavicích a s kapucí na hlavě. V naší skupince se ujala hláška: „Je tu zima jako na Kanárech!“. Kolem nás to smrdí jako v pekle, sirné výpary jsou tu cítit skoro všude. Asi po 15 minutách to konečně přichází. Mezi mraky na východě začínají probleskovat první růžové paprsky vycházejícího slunce. Vrcholek Teide je během chvilky nasvícen žlutooranžovým ranním sluncem. A pak nastává ta hlavní podívaná. Nad západním obzorem se náhle objevuje tzv. Sombra del Teide – více než 100 km dlouhý stín hory, který ranní Teide vrhá daleko do Atlantiku. Nádhera. Stín vzniká hlavně díky tomu, že hora je dostatečně vysoká a okolní kopce jsou naopak o víc než kilometr nižší. Parádní odměna za to namáhavé stoupání a ranní vstávání.

Pokud jste snad zatoužili na Tenerife a horu Pico del Teide vyrazit a poznat tento kout světa na vlastní oči, mohu vám to jen doporučit. Zvu vás proto na některou ze svých turistických výprav na Kanárské ostrovy, které pravidelně vždy na jaře a na podzim organizuji a průvodcuji. Nejbližší možnost se nabízí v druhé půlce října, v termínu 18.10. – 29.10. 2019. Chcete-li o akci zjistit více, klikněte tady dole na "Další info".

Fotografie k článku:

Pico del Teide Skalní město Piedras Amarillas Hadinec wildpretův Skalní město Paisaje Lunar Huevos del Teide Pico del Teide od severozápadu Na vrcholu Pico del Teide

Související odkazy:

DALŠÍ INFO
KOMENTUJ

Komentáře k článku:

Máte-li k článku zajímavou doplňující informaci, připojte ji jako komentář:

Komentováno: 24.07.2019

Krása, tak začínám spořit, to je opravdu něco, co se u nás doma v Čechách nedá vidět. Martin

NAŠE TIPY:

Starý vechtr ZOO Ústí nad Labem Zubrnický motoráček Zoopark Chomutov Ubytování Goliáš - Krásná Lípa

PARTNEŘI TURISTICKÉHO MAGAZÍNU: