HVOZD - LUŽ - WEBERBERG

Tři hraniční sedmistovky Lužických hor na jeden zátah.

Hned na začátku prázdnin jsme se vydali s děčínským Klubem českých turistů do Lužických hor, abychom pokračovali v plnění tematického turistického odznaku Lužické sedmistovky. Tentokráte jsme se rozhodli zdolat tři vrcholy včetně nejvyšší Luže, přes které běží hranice mezi Českem a Horní Lužicí. A protože to byla výprava velmi zajímavá, něco vám o ní v Turistickém magazínu prozradím, abyste se mohli inspirovat.

Foto: Martin Zíka

A to jsme my, horská výprava Klubu českých turistů z Děčína na vrcholu hory Hvozd v Lužických horách. Píše se rok 2024 a bier stojí 3,5 éčka! Svůj turistický kříž neseme lehce.

Předně je třeba zmínit (a pochválit), že plnění TTO Lužické sedmistovky vyhlásil Klub českých turistů z Rumburku, který k tomu vydal zápisník, kam se potvrzují jednotlivé výstupy (je jich celkem deset) a po jeho vyplnění se můžete ucházet o pěkný odznak. Nicméně důležitější je, že si při té příležitosti pěkně projdete a prozkoumáte Lužické hory, a to nejen po značených turistických trasách. Poznáte, že tento kout naší země patří mezi ty nejmalebnější (ale pssst, ať to tady nedopadne, jako na Šumavě). A to ještě nerozvádím krásu hor Žitavských, které s Lužickými horami přímo sousedí a skýtají další vydatný nášup zážitků, no prostě paráda!

Za startovní místo pochodu jsme zvolili pohraniční vesničku Krompach, kam jsme se dostali dopoledne mikrobusem z Nového Boru. Za jízdu zaplatíte asi padesátku a krásně si při tom projedete řadu pěkných vesniček v lužickém podhůří včetně slavné Lindavy (vyhlášená řemeslná sklárna). Z Krompachu jsme se vydali vzhůru na Hvozd po červené trase E3, což je mimochodem známá dálková evropská magistrála. Viděli jsme přitom prastaré tisy, jejichž věk za odhaduje na půl tisíciletí.

HVOZD - 749 m n. m.

Hora Hvozd (druhá nejvyšší v Lužických horách) patří určitě mezi nejkrásnější cíle této destinace. Je to výrazný znělcový hřbet, na jehož jižním konci je turistická chata s vyhlídkovou plošinou. Vychutnali jsme si skvělé výhledy na českou stranu. Za dobrého počasí spatříte Krkonoše, Ještěd, vrcholy Ralské pahorkatiny včetně Bezdězu a také České středohoří. Půvabná jsou údolíčka a vesničky Lužických hor, které z tohoto místa můžete prozkoumat asi nejlépe. Chatu provozují Němci, takže pokud dostanete chuť na pivečko nebo kávičku, vemte si s sebou pár euráčů.

Na druhém (severním) vrcholu Hvozdu je pěkná rozhledna (opět s hospůdkou), která skýtá excelentní výhledy na oblast Žitavských hor a Horní Lužici. To je pestrá rovina protkaná německými vesničkami, městečky a strakatými políčky, připomínající pestře vyšitý ubrus... nemůžete si přitom nevšimnout, že je to na rozdíl od českých, mnohde kůrovcem zbídačených hvozdů, podivuhodná kulturní krajina plná historických zajímavostí, jezer, bezpečných cyklostezek (a ty doporučuji velmi). Co se cyklistiky týče, na vrchol Hvozdu se můžete vydat i na kole, ale to pouze z německé strany od obce Hain. Pokud nejste masochisti, z české strany to na kole vůbec nezkoušejte! A jste-li naopak na peci válení, můžete se na Hvozd nechat za příslušný poplatek vyvézt autovláčkem třeba z Oybina. Ale to není náš případ. My razíme po svých vábeni k dalším vrcholům!

LUŽ - 793 m n. m.

K nejvyšší hoře lužického hřebene jsme se z Hvozdu vydali přes Jánské a Krkavčí kameny převážně po hraniční stezce vedoucí podél hraničních patníků. Tato trasa je občas neznačená, ale dobře průchodná. Možná by vůbec nevadilo chybějící úseky zde doplnit. Neuniklo mé pozornosti, že na německé straně Lužických hor je značených turistických tras podstatně více, než u nás. Co se týče managementu cestovního ruchu, jsme opravdu sto let za opicemi, ale s tím se my, kovaní turisté nějak vyrovnáme! U Jánských kamenů je parádní vyhlídka na Oybin. Spatříme starý hrad a klášter, který na mohutném pískovcovém suku sloužilo svého času jako odpočinkové sídlo našeho Karla IV.

Další zajímavostí v tomto úseku jsou Krkavčí kameny, což je skála dříve přístupná jako vyhlídka, ale kde jsou ty časy. Ze zastřešeného turistického odpočívadla už někdo čornul stůl a chybí i žebřík zpřístupňující tesané schody k vrcholu. Pokud byste se tam chtěli podívat, chce to lano, osmu, pár karabin, dobrého parťáka a fyzičku na zdolání horolezeckého výstupu o náročnosti č. 6. Jistící kruhy ve skále svědčí o tom, že je to opravdu oblíbené horolezecké místo.

Po svačince se vydáváme dál kolem hraničních patníků haťovým chodníkem k přírodní rezervaci Brazilka, což je podivuhodný mokřad přímo na hlavním hřebenu Lužických hor. U hraničního přechodu Waltersdorf, kudy procházejí četné turistické trasy i cyklotrasy, jsme se na chvilku zastavili u památníku obránců celnice. Právě zde došlo k jednomu z dramatických okamžiků před obsazením Československa hitlerovským vojskem. Nadržení henleinovci z okolních vesnic si tehdy chtěli udělat očko u svého führera, a tak 22. září 1938 přitáhli s kvéry k místnímu celnímu úřadu s úmyslem ho obsadit. Naši strážci, vida přesilu, nejprve celnici vyklidili, ale ještě v noci se vrátili s posilou, přičemž došlo k potyčce s použitím kulometů a granátů na obou stranách. Náckové dostali za vyučenou, ale po mnichovské zradě stejně padla celnice nad Waltersdorfem do německých drápů. Pomník připomínající tyto události zde stojí od roku 2003 díky legionářům z Mladé Boleslavi.

Pak pokračujeme dál pěknou červenou magistrálou k turistické chatě, která se jmenuje stejně jako nejvyšší vrchol - Luž. Tady jsme rozbili základní tábor a dobře se posilnili (pivo Kozel i Plzeň a excelentní gulášek z divočáka - hodnocení: mňááám!). Nakonec jsme se zde ubytovali v turistické třídě s polopenzí za necelých 600 Kč (r. 2024), což je solidní. (pozn.: celou popisovanou trasu lze zvládnout za jeden den, ubytovali jsme se kvůli zážitku západu slunce z vrcholu Luže). K večeru jsme vyrazili směle a bez kyslíkových přístrojů pokořit znělcový kužel Luže a jeho novou rozhlednu. Škoda jen, že výhledové podmínky nebyly zrovna ideální. Každopádně vyhlídkovou věž na Luži (kde ještě před válkou stával horský hotel) doporučuji k návštěvě, můžete to vzít po značených stezkách z české i německé strany.

WEBERBERG (Tkadlecvrch) - 710 m n. m.

Na druhý den ráno jsme se pustili po hřebeni Lužických hor od chaty nejprve po červené magistrále a pak po modré stezce vedoucí po německé straně hranice ke třetímu sedmistovkovému vrcholu, jehož název odkazuje na slavnou tradici lužických tkalců a textiláků. Pokud byste se o tom chtěli dozvědět něco více, doporučuji návštěvu nedalekého městečka Großschönau, kde mají k tomuto tématu pěkné muzeum. Z Weberbergu vás tam dovede přímo modrá turistická trasa.

Co se samotného vrcholu Weberbergu týče, ten je vyznačen malou kamennou mohylkou, k níž nevede značená turistická trasa, ale vyšlapaná pěšinka od hraničních patníků napoví. Fenoménem tohoto místa je, že na rozdíl od těch dříve jmenovaných (Hvozd a Luž) z něj není vůbec nikam vidět. Ale proč taky. Už jsme viděli dost. Všude kolem svěží zeleň lužických bučin působí léčivě, stejně jako vrcholový přípitek, který jsme si dopřáli.

Z Weberbergu se dá za pár minut dojít na turistické rozcestí Pod Ptačincem, odkud vycházejí trasy vedoucí k mnoha dalším krásným místům v Lužických horách (údolí Milířky, hrad Tolštejn, rozhledna Jedlová, atd.) Pokud byste ale měli už na spěch, můžete to střihnout přímo podél hraničních patníků po neznačené stezce (je to fofrnec z kopce) k hraničnímu přechodu v Dolním Podluží, odkud je to už jen kousek na autobusovou zastávku (linka Děčín - Česká Kamenice - Varnsdorf). Při troše štěstí tudy jezdívá i vlak, no vážně, v létě je to tak :)