TOLŠTEJNSKÉ POHÁDKY

Není o Tolštejně šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu

Popularitu hradu Tolštejna v Lužických horách na Děčínsku zvyšují četné pověsti. Některé patří spíše do kategorie turistických lákadel, jiné ale mohou mít reálný základ. Důležité je, že fungují a lidi baví.

Foto: Martin Zíka

Dobrotivý loupežník Vilda bydlel svého času v ruinách hradu Tolštejna. Přepadat nikoho nemusel, protože našel poklad loupeživého rytíře a tím měl na důchod vystaráno.

Například při návštěvě štoly svatého Jana Evangelisty v Jiřetíně se z výkladu průvodce mimochodem dozvíte, že systém středověkých štol (dnes již většinou zavalených) byl svého svého času propojen z města až k Tolštejnu. Tato hezká fantazie žel není důvěryhodná, protože při důlní činnosti je směr štol vždy udáván rudnou žílou, nikoli zbožným přáním propojit hrad s městem podzemní chodbou raženou v tvrdé žule. Z podobného důvodu je nutné považovat za bláznivou báchorku propojení hradu Tolštejna a dalekého Milštejna. Některé jiné pověsti ale mohou mít opravdu základ v reálném životě, třeba:

SMUTNÝ HAVRAN
Jak známo, slavné období hradu Tolštejna ukončila roku 1642 švédská vojska pod vedením generála Wrangela, která hrad po dobytí vypálila. Od těch dob prý byl na hradě čas od času spatřován havran, možná převtělený hradní pán z rodu Vartenberků, který Tolšten vybudoval. Ten Havran připomíná současníkům, jak nemilosrdný je zub času. Prý tam, kde usedne, se brzy zřítí další kus rozpadajících se hradeb. Zbývá otázka, co si onen havran myslí o tom, že v poslední době na Tolštejně probíhají sanační práce, jejichž výsledkem jsou například nové vyhlídkové ochozy, takže k rozpadání zdiva již dochází opravdu jen výjimečně. Tím pádem budeme havrana na Tolštejně již vyhlížet marně. Nebo ne?

BÍLÁ PANÍ NA TOLŠTEJNĚ

Takový je název divadelního kusu z dob temného středověku v současném repertoáru Divadla Kampa. Autor scénáře si náležitě přizdobil příběh nešťastné lásky rytíře z Tolštejna k dceři chudého zemana, kterážto pro svou krásu byla provdána za jiného, protože bohatějšího, rytíře. Nicméně ti dva nadále udržovali milostný vztah, který se pochopitelně nepodařilo udržet pod pokličkou. Zhrzený manžel pojal úmysl soka sprovodit co nejkrutějším způsobem ze světa. Už se na to chystal, leč rychlejší byla jeho žena, která ho promptně otrávila vínem. Aby pak předešla utrpení hrozícího z ruky spravedlnosti, ukončila svůj život stejným způsobem. Její nešťastná duše z trestu od těch dob bloumá v podobě bílé paní po tolštejnských hradbách a hledá svého milého. Zjevuje se prý nejčastěji v době Tolštejnských slavností, tzn. v půli srpna.

RYTÍŘ RAUBÍŘ TOLŠTEJNSKÝ A DOBROTIVÝ LOUPEŽNÍK VILDA

Pokud se vypravíte na hrad Tolštejn, uvidíte v tamní šatlavě bručet značně již rzí zašlého rytíře, který sem byl vsazen za své loupežné výpady. Liboval si nejvíce v olupování kupců lužického Šestiměstí. Jeho jméno je sporné, neb tolštejnských pánů, kteří se skutečně bavili tímto způsobem, bylo hned několik. Posléze byl tento dotyčný dopaden lstí a uvržen do hradní hladomorny. Zůstává otázkou, kam se podělo všechno to naloupené bohatství... Po zpustošení hradu Tolštejna v období třicetileté války se v jeho rozvalinách usídlil dobrotivý loupežník Vilda, který prý poklad objevil. Jelikož to byla osoba soucitná, pomáhal pak nejchudším obyvatelům v podhradí, aby netrpěli nouzí. Jeho dobrý příklad přetrval věky a Vilda se stal později maskotem celého Tolštejnského panství (možno jej zakoupit v informačním centru).

ZLATÝ PRAMEN POD TOLŠTEJNEM

Dolování drahých kovů na Tolštejnském panství je velmi dobře doloženo i písemně. V okolí hradu můžeme navštívit četné zajímavé technické památky související s těžbou. V Jiřetíně pod Jedlovou je tomuto tématu věnována expozice hornického muzea. Žel zpočátku slibná výnosnost rudných žil se nakonec neprokázala a důlní činnost byla v celém regionu zastavena. Nevyplatila se. Ale touha po bohatství se v lidové obrazotvornosti objevila v podobě pověsti o tom, že samotný hrad Tolštejn stojí na zlatonosném kopci, pod nímž je pramen, z něhož to zlato prýští. Zohledníme-li fakt, že ten pramen nikdy nikdo nenašel, pak se vysvětluje i důvod, proč si lidé s dolováním stříbra dávali tolik práce, když by v podstatě stačilo postavit se s hrncem do fronty.